ZAMRZLÝ DONĚCK

GO TO THE VIDEO

"Na hřbitově jsou nastražené výbušniny, rozbušky, miny, nevybuchlá vojenská munice, může tu být cokoliv." Přiznává odevzdaně hrobník, který se stále ještě stará o hřbitov, na kterém jsou jasně viditelné známky dosud probíhajících bojů. "Můžou začít odstřelovat, 300 metrů odsud už je Ukrajina" Říká a ukazuje kamsi za sebe. Ačkoliv ještě před pár lety byl sám občanem Ukrajiny, nyní o ní mluví jako o cizí, nepřátelské zemi.

"Odkud smrdí ryba? Od hlavy! V Kyjevě je třeba měnit věci! Vinu není nenesou obyčejní lidé, ti jsou zmanipulovaní. Ne nadarmo drží Ukrajina první místo v informační válce. Já mám v Charkově sestřenici. Ona že je Ukrajinka, ona že je za Porošenka... No, bavíme se spolu. Říká mi: Víš kolik přátel mi zahynulo na Donbase? Je třeba vás osvobodit! Vyhnat Putina! A já říkám: Koho je třeba osvobodit? My jsme vás sem zvali? My jsme vás nezvali. Vy jste sami přišli!”

Všude kolem něj se rozkládá spoušť. Hroby jsou polámané a jako neštovicemi poseté kráterky po kulkách. Památné sochy mají pozurážené hlavy, které se jim válejí u nohou. V chodníku, který ke hřbitovu vede jsou zatavené ještě nevybuchlé rakety a jiné naopak proděravěly skrz naskrz kostelík, který k němu patří. Všude na dohled se rozkládá jen šeď a zkáza.

"Poté, co začala válka jsme prvních šest měsíců nedostávali nic. Také Ukrajina přestala cokoliv vyplácet. Lidé přežili jen díky tomu, že měli zásoby. Spousta mladých odsud odjela, když tady neměla práci v oboru. A i kdyby se nějaká našla, platy jsou nízké. Můj syn dokončil IT studia s vyznamenáním, ale za prací se vydal do Kyjeva, protože tady nic není.”

Odtržení od Ukrajiny a vytvoření Doněcké lidové republiky nebylo krokem, který by svět přivítal se souhlasem. Pro tento hornický region, který byl před válkou jedním z nejrozvinutějších míst Ukrajiny, to znamenalo faktickou izolaci od světa, ačkoliv je to na Doněcku prezentováno tak, že konečně vzali věci do svých rukou.

Přítomnost již ukazuje výsledek takového rozhodnutí. Spousta mezinárodních společností se od začátku války z regionu stáhla, jak ukazuje například místní DonMac, který na centrálním náměstí stojí místo původního MacDonald's. Oblíbený fotbalový klub Šachtar, který po světě slavil úspěchy, nyní hraje v exilu a jeho stadion zeje prázdnotou. Mnoho mladých lidí odešlo stejně jako hrobníkův syn. V souvislosti s tím se nyní mluví o regionu penzistů - mladí odešli a v zemi zůstali důchodci, kteří jezdí přes hranice pobírat důchod od Ukrajiny.

"Děvčonky! Děvčonky!" Volá Angelika a svolává kozy k sobě, zatímco prochází polem, v němž klidně může ležet nevybuchlá munice.

"Ony už vědí. Když se začne střílet, samy se běží schovat." Říká s vědoucím pokýváním hlavou. "Ony cítí právě tak jako lidé." Zdá se jakoby měla větší starost o své kozy než sama o sebe. 'Kam bych chodila? Mladí můžou odejít, ale já tady mám své kozy." V dálce se občas ozve zadunění, ohlašující další střelu, která byla jednou ze stran vystřelena.

"Proč utíkat, pokud nás mají zabít, ať nás zabíjí na místě, no ne?" Žertuje její otec. "Nestraš", ohrazuje se Angelika, "já ještě nejsem tak stará, já ještě nežila, ještě nechci umřít."

Procházejí rozdrásanou krajinou jako nějaká dvojice věrozvěstů. Ve své prostomyslnosti jako by byli chráněni od starostí tohoto světa. Štěkot samopalů a dunění raket odumírá a místo toho je slyšet bečení ovcí, cinkot jejich zvonců a tiché šumění větru. Dvojice se vydává na silnici a míří směrem k nedalekému lesíku.

"Neboj se, tady to nepadá. Tam může padnout," mávne rukou do pole, "ale sem nepadá." Krátery, které tu a tam roztrhaly asfalt na kusy, a jimiž je silnice posetá, však poněkud nahlodávají suverénnost jejího tvrzení.

Obě strany proti sobě stojí v zákopové válce, která jakoby už nepatřila do dnešní doby. Ručně vykopané příkopy a tunely, vyztužené betonem a dřevem, lemují obě strany hranice. Mezi nimi leží takzvaná šedá zóna, a co se děje v šedé zóně, zůstává v šedé zóně. Poté co v lednu 2015 selhala první dohoda o příměří, byla v únoru v Minsku uzavřena dohoda druhá. V jejím rámci se obě strany zavázaly ke klidu zbraní a stažení těžké bojové techniky. Hned za záhy na to byla však dohoda porušena ze strany povstalců při dobývání města Dobalceve, a v tomto duchu se pokračuje dál. Ukrajina povstalce obviňuje ze soustavného porušování příměří. Na Doněcku se zase dušují, že to oni jsou pod neustálou palbou a opětují ji jen, když už to jinak nejde. Jak už tomu tak bývá, pravda bude pravděpodobně někde mezi extrémními tvrzeními obou zúčastněných.

Zkáza na Doněcku je každopádně zřejmá a všudypřítomná. Aby se člověk dostal z odstřelované oblasti do centra města, nezabere to víc než 15 minut. Dokud Doněcké letiště ještě bylo v rukách ukrajinských sil, dopadaly rakety až do středu města. Právě o tento strategický cíl se sváděly jedny z nejtvrdších bojů a z letiště, které bylo v roce 2012 zrekonstruováno kvůli Evropskému fotbalovému šampionátu, zbývají nyní jen trosky.

Jeho holé zdi, provrtané zásahy raket, se v dálce tyčí nad pustinou. Přiblížit k němu se není možné, odstřelovači se postarají o jakýkoliv podezřelý pohyb. Začíná se připozdívat a nebezpečí exponenciálně narůstá. Boje často začínají pozdě odpoledne a pokračují dlouho do noci. Vracíme se zpátky směrem k městu, zatímco se vzduchem začínají rozléhat dopady prvních raket. Jedna detonace je obzvlášť silná.

"Tohle bylo něco těžkého." Oznamuje moje překladatelka. "Je to hodně blízko. Měli bysme jít, ty nevíš, co se může stát." Otáčíme se a vydáváme se zpátky k zástavbě. "Kdyby jsi slyšel takový svist, tak si okamžitě lehni", poučuje mě ještě.

Periferie města má vesnický ráz, ulice jsou lemovány malými domky a mezi nimi se proplétají chodníky a cestičky. Je tu prázdno, jen tu a tam je vidět někoho z místních. Všude je ale spousta psů. Namířím na jednoho kameru a on se okamžitě klidí z cesty. Zřejmě už má s lidmi zkušenosti.

"Ze začátku jsem měl strach. Ne o sebe, o sebe se zas tak člověk nebojí. Největší strach má z toho, aby nezahynul někdo z rodiny" povzdechne si. "No a teď už je to normální, zvykli jsme si."

Jdeme dál a na jednom rozcestí potkáváme školačku, která se vrací domů. Střelba v dálce, která se rozléhá čím dál hlasitěji, jakoby ji vůbec neznepokojovala, a s klidem souhlasí, že nám ukáže svůj domov. Ubírá se ulicemi se školní brašnou a tyrkysovou bundou a čepicí s bambulí, zatímco vzduchem vibrují výstřely raket. Psi stěkají, a jejich štěkot je na chvíli přehlušen štěkotem těžkého kulometu.
"První rok jsem se bála" říká Lena. "Ale za ty tři roky, co chodím tam a zpátky den co den, už jsem si zvykla. Nikdy odsud a od svých rodičů nechci odejít."

Její otec vychází z vrat, vybavený kamerou se stativem. Ukazuje se, že je zapálený patriot a na svém YouTube kanále dokumentuje vše, čeho je v okolí svědkem. Jeho slova zrcadlí to, co říkala Lena. "Ze začátku jsem měl strach. Ne o sebe, o sebe se zas tak člověk nebojí. Největší strach má z toho, aby nezahynul někdo z rodiny" povzdechne si. "No a teď už je to normální, zvykli jsme si."

Přesto a právě proto se ale stará, aby byl dům co nejpřipravenější na náhodný zásah střely. Procházíme se po zahradě a on nám ukazuje, co a jak kde vylepšil. Okna jsou zabarikádovaná a zdi vyztužené, u jedné z nich divoce štěká přivázaný pes.

"Tak se podívejte, takovéhle dárečky nám sem posílají" shýbá se a ze zahrádky vyštrachává sbírku šrapnelů, mávajíc rukou směrem k hranici. "První rok jsem tu vykopal úkryt, schovávali jsme se tam ve dvoře. Ale teď už tam nechodíme, jen když jsou silné přestřelky. Když tenhle dům byl zasažen, seděli jsme v kuchyni. Vyšli jsme ven, když se začalo střílet, a za pět minut se to celé sesulo." Odkazuje na incident, kdy mu raketa zbořila horní patro.

DNR neboli Doněckaja Narodnaja Respublika se od Ukrajiny oddělila, když povstalci v reakci na Euromaidan obsadili v dubnu 2014 místní radnici a v následujícím referendu v květnu oznámili podporu drtivé většiny obyvatel. Ukrajina zpochybnila právo tohoto referenda a Doněckou lidovou republiku prohlásila za teroristickou organizaci. Jediná země, která DNR oficiálně uznala, je Jižní Osetie, která se nachází v podobné situaci. DNR se ale těší velké podpoře Ruska, jehož participace v konfliktu není zakrývána s velkým úspěchem.

"Kyjev dělá, co mu západ řekne. My nechceme, aby nám kdokoliv diktoval." Prohlašuje Nikita Kivosev, zástupce organizace Mladá republika, která poněkud připomíná pionýra z dob komunismu. Obrázek Putina za jeho zády, vzbuzuje lehké ironické pousmání. Mladá Republika jakoby se inspirovala zašlou slávou Sovětského svazu. Děti opět běhají se stužkami a konají dobré skutky ve jménu zářné budoucnosti.

“Naše organizace se pomáhá dětem se realizovat v různých disciplínách,v tvůrčích, sportovních, vědeckých i v dobročinných. Naši aktivisté pomáhají lidem v domácnosti a děti to často dělají, aniž by o tom komukoliv řekly. Věnují svůj volný čas pomoci bližním.”

Navzdory tomu, že se rozhodně nemá jednat o politickou organizaci, při jednom ze svých setkání děti rozdávají stužky svatého Jiřího. Tento starý symbol dnes získal patriotický význam a stal se symbolem místních nacionalistů.

Ispirace Sovětským svazem se promítá celým městem, ať už na plakátech volajících po hrdinném odboji, na uniformách důstojníků, či v monumentální architektuře. "Pád Sovětského svazu byla velká tragédie" prohlašuje Daniel Besonov, mluvčí zpravodajské služby Doněcké lidové republiky. "Kam zasahuje Rusko, a kam zasahuje Nato? Rusko nikde po celém světě základny nestaví. A NATO se pořád přibližuje! Už je v podstatě na ruských hranicích, aby tam postavilo své báze, s raketami namířenými na něj!"

Pokud mělo ale odtržení DNR (a LNR, druhé republiky, která vznikla v Luhansku podobným způsobem) zastavit postup NATO, byl to krok spíše kontraproduktivní, protože vystrašená Ukrajina se o jeho ochranu bude ucházet tím spíše.

Na Doněcku ale mají jasno. Hrdině čelí západní agresi fašistického Kyjeva, jak o něm často mluví. “To, to se stalo v Kyjevě byla velká tragédie země, která se dříve nazývala Ukrajinou. K moci se dostali špatní lidé, ukrajinští nacionalisté, kteří přijeli ze západních regionů Ukrajinu a propagují, otevřeně propagují nacismus. Převzali symboliku fašistického Německa, jmenovitě Třetí řÍše. Po tom co se stalo v Kyjevě, jsem pochopil, že bude vojna, a že je třeba bojovat.” pokračuje Daniel, který na Doněck přijel právě ze západní Ukrajiny aby tam udělal kariéru.

Otázkou je, kolik procent obyvatelstva takto skutečně smýšlí, a kolik se jen bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Na jedné z ulic blízko linie kontaktu potkávám starší ženu s taškami. Fotím ji, jak ke mně pomalu kráčí rozbořenou ulicí.

"Nefoťte mě, vždyť mě za to zabíjí" strachuje se, když se dostane blíž. "Já sem jdu jen nakrmit zatoulané psy, a hned odsud půjdu zase pryč!" vysvětluje ustaraně. Neříká již, kdo, ani proč by ji měl zabít, ale její obava je jasná. V zemi, ve které nevládne žádné mezinárodní právo, a která je ve válečném stavu, musí být člověk opatrný. Stát se totiž může cokoliv.