ZAMRZLÝ DONĚCK
GO TO THE VIDEO"Na hřbitově jsou nastražené výbušniny, rozbušky, miny, nevybuchlá vojenská munice, může tu být cokoliv." Přiznává odevzdaně hrobník, který se stále ještě stará o hřbitov, na kterém jsou jasně viditelné známky dosud probíhajících bojů. "Můžou začít odstřelovat, 300 metrů odsud už je Ukrajina" Říká a ukazuje kamsi za sebe. Ačkoliv ještě před pár lety byl sám občanem Ukrajiny, nyní o ní mluví jako o cizí, nepřátelské zemi.
"Odkud smrdí ryba? Od hlavy! V Kyjevě je třeba měnit věci! Vinu není nenesou obyčejní lidé, ti jsou zmanipulovaní. Ne nadarmo drží Ukrajina první místo v informační válce. Já mám v Charkově sestřenici. Ona že je Ukrajinka, ona že je za Porošenka... No, bavíme se spolu. Říká mi: Víš kolik přátel mi zahynulo na Donbase? Je třeba vás osvobodit! Vyhnat Putina! A já říkám: Koho je třeba osvobodit? My jsme vás sem zvali? My jsme vás nezvali. Vy jste sami přišli!”
"Poté, co začala válka jsme prvních šest měsíců nedostávali nic. Také Ukrajina přestala cokoliv vyplácet. Lidé přežili jen díky tomu, že měli zásoby. Spousta mladých odsud odjela, když tady neměla práci v oboru. A i kdyby se nějaká našla, platy jsou nízké. Můj syn dokončil IT studia s vyznamenáním, ale za prací se vydal do Kyjeva, protože tady nic není.”

Přítomnost již ukazuje výsledek takového rozhodnutí. Spousta mezinárodních společností se od začátku války z regionu stáhla, jak ukazuje například místní DonMac, který na centrálním náměstí stojí místo původního MacDonald's. Oblíbený fotbalový klub Šachtar, který po světě slavil úspěchy, nyní hraje v exilu a jeho stadion zeje prázdnotou. Mnoho mladých lidí odešlo stejně jako hrobníkův syn. V souvislosti s tím se nyní mluví o regionu penzistů - mladí odešli a v zemi zůstali důchodci, kteří jezdí přes hranice pobírat důchod od Ukrajiny.
"Děvčonky! Děvčonky!" Volá Angelika a svolává kozy k sobě, zatímco prochází polem, v němž klidně může ležet nevybuchlá munice.
"Ony už vědí. Když se začne střílet, samy se běží schovat." Říká s vědoucím pokýváním hlavou. "Ony cítí právě tak jako lidé." Zdá se jakoby měla větší starost o své kozy než sama o sebe. 'Kam bych chodila? Mladí můžou odejít, ale já tady mám své kozy." V dálce se občas ozve zadunění, ohlašující další střelu, která byla jednou ze stran vystřelena.
"Proč utíkat, pokud nás mají zabít, ať nás zabíjí na místě, no ne?" Žertuje její otec. "Nestraš", ohrazuje se Angelika, "já ještě nejsem tak stará, já ještě nežila, ještě nechci umřít."
Procházejí rozdrásanou krajinou jako nějaká dvojice věrozvěstů. Ve své prostomyslnosti jako by byli chráněni od starostí tohoto světa. Štěkot samopalů a dunění raket odumírá a místo toho je slyšet bečení ovcí, cinkot jejich zvonců a tiché šumění větru.
"Neboj se, tady to nepadá. Tam může padnout," mávne rukou do pole, "ale sem nepadá." Krátery, které tu a tam roztrhaly asfalt na kusy, a jimiž je silnice posetá, však poněkud nahlodávají suverénnost jejího tvrzení.

Obě strany proti sobě stojí v zákopové válce, která jakoby už nepatřila do dnešní doby. Ručně vykopané příkopy a tunely, vyztužené betonem a dřevem, lemují obě strany hranice. Mezi nimi leží takzvaná šedá zóna, a co se děje v šedé zóně, zůstává v šedé zóně. Poté co v lednu 2015 selhala první dohoda o příměří, byla v únoru v Minsku uzavřena dohoda druhá. V jejím rámci se obě strany zavázaly ke klidu zbraní a stažení těžké bojové techniky. Hned za záhy na to byla však dohoda porušena ze strany povstalců při dobývání města Dobalceve, a v tomto duchu se pokračuje dál. Ukrajina povstalce obviňuje ze soustavného porušování příměří. Na Doněcku se zase dušují, že to oni jsou pod neustálou palbou a opětují ji jen, když už to jinak nejde. Jak už tomu tak bývá, pravda bude pravděpodobně někde mezi extrémními tvrzeními obou zúčastněných.



"Tohle bylo něco těžkého." Oznamuje moje překladatelka. "Je to hodně blízko. Měli bysme jít, ty nevíš, co se může stát." Otáčíme se a vydáváme se zpátky k zástavbě. "Kdyby jsi slyšel takový svist, tak si okamžitě lehni", poučuje mě ještě.
Periferie města má vesnický ráz, ulice jsou lemovány malými domky a mezi nimi se proplétají chodníky a cestičky. Je tu prázdno, jen tu a tam je vidět někoho z místních. Všude je ale spousta psů. Namířím na jednoho kameru a on se okamžitě klidí z cesty. Zřejmě už má s lidmi zkušenosti.
"Ze začátku jsem měl strach. Ne o sebe, o sebe se zas tak člověk nebojí. Největší strach má z toho, aby nezahynul někdo z rodiny" povzdechne si. "No a teď už je to normální, zvykli jsme si."
"První rok jsem se bála" říká Lena. "Ale za ty tři roky, co chodím tam a zpátky den co den, už jsem si zvykla. Nikdy odsud a od svých rodičů nechci odejít."
Její otec vychází z vrat, vybavený kamerou se stativem. Ukazuje se, že je zapálený patriot a na svém YouTube kanále dokumentuje vše, čeho je v okolí svědkem. Jeho slova zrcadlí to, co říkala Lena. "Ze začátku jsem měl strach. Ne o sebe, o sebe se zas tak člověk nebojí. Největší strach má z toho, aby nezahynul někdo z rodiny" povzdechne si. "No a teď už je to normální, zvykli jsme si."
Přesto a právě proto se ale stará, aby byl dům co nejpřipravenější na náhodný zásah střely. Procházíme se po zahradě a on nám ukazuje, co a jak kde vylepšil. Okna jsou zabarikádovaná a zdi vyztužené, u jedné z nich divoce štěká přivázaný pes.
"Tak se podívejte, takovéhle dárečky nám sem posílají" shýbá se a ze zahrádky vyštrachává sbírku šrapnelů, mávajíc rukou směrem k hranici. "První rok jsem tu vykopal úkryt, schovávali jsme se tam ve dvoře. Ale teď už tam nechodíme, jen když jsou silné přestřelky. Když tenhle dům byl zasažen, seděli jsme v kuchyni. Vyšli jsme ven, když se začalo střílet, a za pět minut se to celé sesulo." Odkazuje na incident, kdy mu raketa zbořila horní patro.

"Kyjev dělá, co mu západ řekne. My nechceme, aby nám kdokoliv diktoval." Prohlašuje Nikita Kivosev, zástupce organizace Mladá republika, která poněkud připomíná pionýra z dob komunismu. Obrázek Putina za jeho zády, vzbuzuje lehké ironické pousmání. Mladá Republika jakoby se inspirovala zašlou slávou Sovětského svazu. Děti opět běhají se stužkami a konají dobré skutky ve jménu zářné budoucnosti.
Navzdory tomu, že se rozhodně nemá jednat o politickou organizaci, při jednom ze svých setkání děti rozdávají stužky svatého Jiřího. Tento starý symbol dnes získal patriotický význam a stal se symbolem místních nacionalistů.

Ispirace Sovětským svazem se promítá celým městem, ať už na plakátech volajících po hrdinném odboji, na uniformách důstojníků, či v monumentální architektuře. "Pád Sovětského svazu byla velká tragédie" prohlašuje Daniel Besonov, mluvčí zpravodajské služby Doněcké lidové republiky. "Kam zasahuje Rusko, a kam zasahuje Nato?
Pokud mělo ale odtržení DNR (a LNR, druhé republiky, která vznikla v Luhansku podobným způsobem) zastavit postup NATO, byl to krok spíše kontraproduktivní, protože vystrašená Ukrajina se o jeho ochranu bude ucházet tím spíše.

Otázkou je, kolik procent obyvatelstva takto skutečně smýšlí, a kolik se jen bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Na jedné z ulic blízko linie kontaktu potkávám starší ženu s taškami. Fotím ji, jak ke mně pomalu kráčí rozbořenou ulicí.

