EXODUS ROHINGŮ

Přejít na video

Slunce konečně zapadlo a temnota přikryla pobřeží. Všechen shon dne ustal. Je ticho. Vlny pomalu kolébající lodě ve tvaru půlměsíce. Lodivodi se již odebrali do svých chatrčí, aby nabrali síly na další den. Je příliš pozdě na jakoukoliv plavbu. A přesto zazní po chvíli nad řekou sotva rozeznatelný drmol motoru. Nějaká loď ještě hledá cestu k pobřeží. Plave však bez světel, která by jí ukázala na cestu, anebo prozradila její polohu.

Je plná lidí, kteří spěšně začnou sbírat svá zavazadla. Jejich pohyby jsou spěšné a úsporné. Muži vyskakují z lodi přímo do vody a pak pomáhají svým ženám. Jedna stařena je neschopná chůze a její syn ji bere do náruče a vydává se s ní skrz vlny ke břehu. Jiný stařec je sám, pouze se svým vnukem. Proráží si cestu příbojem a deštník v jeho ruce by ve tmě mohl být zaměněn za meč a on sám za prastarého válečníka z dob dávno minulých. Není to však sen a nepřijel sem nic dobývat, naopak je na útěku a přítomnost ve které žije je až příliš skutečnou.

Je tomu jen mesic, co propuknutí násilností v Rakhínském regioně v Myanmaru, zažehlo nejrychlejší lidský přesun naší doby, Exodus Rohingů. Během několika týdnů překročilo hranici sousední Bangladéše přes 500 000 uprchlíků, přinášejíc s sebou svědectví o vypalování vesnic, vraždách a znásilněních. Relativně neznámí Rohingové se náhle stali "nejperzekuovanější menšinou na světě".

V Myanmaru, kde Rohingové žijí, je oficiálně uznáváno 135 etnických skupin. Rohingové, kteří žijí v jednom z nejchudších Mynmarských regionů, v Rakhínském státě, mezi ně ovšem počítáni nejsou. Ve většinově budhistickém Myanmaru jsou této muslimské menšině odpírána základní lidská práva. Nemohou se volně pohybovat, nemohou mít víc než dvě děti a nemají přístup k vyššímu vzdělání. Dokonce jim není přiznán ani status občanů, nemaji tedy oficiální národnost a to z nich činí národ bez státní příslušnosti. 

Během posledních desetiletí se několikrát stali terčem vojenských zákroků, jejichž intenzita se v posledních letech zvyšuje (1978, 1991-1992, 2012, 2015, 2016, 2017). Poslední začal na konci tohoto září, kdy rohingská povstalecká skupina ARSA (Arakan Salvation Army) 25. září zaútočila na několik armádních základen a zabila 12 Mynmarských vojáků.

Protiútok, který následoval, vedený nepřiměřenou silou a brutalitou, po sobě zanechal  desítky vypálených vesnic a přes 500 000 lidí na útěku.Myanmar tvrdí, že si jen vyřizuje účty s povstalci, ale výpovědi uprchlíků tomu naprosto neodpovídají:

  • Facebook
  • Twitter
  • Google+
  • Evernote
  • Pinterest
  • LinkedIn

"Vzali nás do domu." Pokračuje Sobika monotónně se svým příběhem, který ji zanechal zlomenou a zuboženou na podlaze špinavé chatrče v uprchlickém kempu Kutupalong. "Oddělili ženy od mužů a pak nás vzali do domu." Její hlas se začíná třást. "Tam mi přikázali, abych si sundala hijab." Jednolitý proud jejího hlasu na nás doléhá s čím dál větší naléhavostí. "Když se mnou byli hotoví, praštili mě tyčí přes hlavu. Mysleli si, že jsem mrtvá, tak mě nechali být. Koutkem oka jsem zahlédla svou sestru, takhle se třásla strachem!" Napodobujíc gesto, než se znovu zhroutí v pláči.

Poté, co ztratila vědomí, se Sobika probudila uvnitř hořícího domu. Nějak se jí podařilo uniknout, ačkoliv popáleniny na jejích rukou hovoří o cenně, kterou musela zaplatit. To však nebylo nejvyšší danní, kterou si od ní masakr v Tula Toli vyžádal. Jak její matka, tak její desetiletá sestra se z domu nikdy nedostaly.

Sobičin příběh a mluví o násilí, vraždách a znásilněních, avšak výjimečná je na něm pouze otevřenost a emoce, se kterými Sobika mluví.

Její vesnice, Tula Toli, byla obklíčena myanmarskou armádou, obyvatelstvo bylo nahnáno na břeh řeky,  na jejímž pobřeží se pak rozpoutal masakr tak brutální, že naprosto smazal jakékoliv pochybnosti o pravých úmyslech Myanmarské armády. Většina mužů a mladíků byla prostě postřílena a někteří byly zaživa upáleni ve svých domech. Ženy poté čekal podobný osud, jen ty hezčí byly předtím zavlečeny do domů a skupinově znásilněny. Jejich malé děti byly pak jen pragmaticky naházeny do řeky.

 

  • Facebook
  • Twitter
  • Google+
  • Evernote
  • Pinterest
  • LinkedIn
"Když se mnou byli hotoví, praštili mě tyčí přes hlavu. Mysleli si, že jsem mrtvá, tak mě nechali být. Koutkem oka jsem zahlédla svou sestru, takhle se třásla strachem!"

Mnoho uprchlíků prošlo podobnými zkušenostmi, ztratili své rodiče, své sourozence či dokonce své děti, avšak své příběhy vypráví až nepřirozeně klidně. Jako kdyby byli utrpení tak přivyklí, jako by pro ně bylo něčím tak normálním, že se nad ním není třeba pozastavovat.

Mohamed stejně jako Sobika pochází z Tula Toli a stejně jako její, i jeho tělo nese čerstvé jizvy. Jedna poznačila jeho hrudník, jedna jeho záda a ta poslední ukazuje, kudy kulka prolétla jeho paží. Dostal tři zásahy a přežil. Zbytek jeho family ale takové štěstí neměl, všichni byli zabiti. V 15 letech je v kempu úplně sám. Rodina má v jeho kultuře prvořadý význam a přesto o jejím zániku mluví až s znepokojujícím klidem.

  • Facebook
  • Twitter
  • Google+
  • Evernote
  • Pinterest
  • LinkedIn

Možná je to onen nedostatek teatrálnosti, díky kterému jsou tak lehko přehlédnutelní. V prvním návalu novinek byli Rohingové popisováni jako nejperzekuovanější menšina světa, mluvilo se o nich jako o národnosti zcela bez přátel. Počet uprchlíků, prchajících do Bangladéše, přesáhl během jednoho měsíce celoroční příliv uprchlíků do Evropy, ale ačkoliv se svět krátce podíval jejich směrem, brzy nato jej rozptýlily jiné záležitosti a svůj pohled upřel jinam.

Rohingové, věrni své pověsti, bohužel skutečně nemají mnoho přátel. V Myanmaru jsou nežádoucí, ale ani žádná z okolních zemí je nevítá s nadšením. Někteří z nich našli útočiště v Indonésii, Thajsku či Malajsii, ale i v těchto zemích mají problémy získat legální status či najít práci. Většina z nich prchá přes řeku Naf do Bangladéše, která je nejblíž a s jejímž obyvatelstvem sdílí jazyk i náboženství. Bangladéš je ovšem extrémně chudá a přelidněná země, která má problémy se postarat o vlastní obyvatelstvo natož o nové příchozí.

Její armáda hlídá jih země a kontroluje proud příchozích, zamezujíc jim posunout se dál na sever. Rohingové jsou koncentrováni v okresu Cox' Bazar, v jehož části Ukhia se formuje obří uprchlický kemp. 

  • Facebook
  • Twitter
  • Google+
  • Evernote
  • Pinterest
  • LinkedIn

Ačkoliv Bangladéšská vláda jedná o návratu těch uprchlíků, kteří o to budou mít zájem, zpátky do Myanmaru, nedělá si zřejmě přehnané iluze o tom, že k tomu skutečně dojde. Proto již nově příchozím vyhradila 2000 akrů země a toto číslo ještě plánuje navýšit o další 1000.  Spojení rychle expandujících kempů a přesunutí nových přicházejících do jim vyhrazené oblasti bude velmi pravděpodobně zrodem největšího uprchlického kempu na světě. Oficiální čísla ještě nejsou známa, ale odhady hovoří o více než miliónu lidí. Předchozí incidenty na jihu Bangladéše zanechaly zhruba 400 000 uprchlíků a nová vlna s sebou přinesla další stovky tisíc (původní odhad 500 000 z počátku října byl dávno překonán). Toto číslo dalece překonává dosud největší existující uprchlické kempy v Africe (Bidibidi - 285 000 lidí, Dadaab - 239 500 lidí). Jedná se o zrod něčeho obrovského, něčeho bezprecedentního, z čehož mají humanitární organizace právem obavy. Kombinace přelidnění a děsivých sanitárních podmínek by snadno mohla vést k propuknutí epidemií cholery či spalniček, jejichž následky by mohly zastínit dokonce i to, co se dělo v Myanmaru.

Přesto je však obdivuhodné, jak rychle se uprchlíkům podařilo usadit. Ještě před měsícem byli na útěku a dnes již kempy připomínají malé vesnice. Uprchlíci si postavili své chatrče a vykopali studny a během procházky kempem by nikdo nezasvěcený nevěřil, že ještě měsíc zpátky by kolem něj byly jen holé kopce. Mentalita zdejších lidí je velmi odlišná. Zatímco v Evropě měla většina příchozích největší starosti o to, jak rychle se dostanou do bohatých severních zemí, zde všichni ví, že se nedostanou nikam a nečeká je nic. Zatímco v Evropě uprchlíci každé ráno zvedali z bláta stany, které jim v noci strhnul vítr, aby se tak následující noc stalo znovu, zde již mají postavené vesnice, kopou studny a dokonce si dláždí cesty. Možná proto není navzdory své závažnosti atmosféra v kempech tak depresivní jako v Evropě. Ale možná proto je taky tak lehké je ponechat na místě a zapomenout.

Exodus Rohingů však ještě zdaleka není u konce. K expulzím v poslední době dochází s železnou pravidelností a nahlédnutí do situace v Mynmaru nebo ještě lépe přímo v Rakhínském státě nám o budoucnosti může napovědět mnohé.
Ačkoliv dnes slyšíme hlavně o Rohinzích, mnohé další ze 135 etnických menšin Myanmaru čelí podobnému útlaku. Myanmar má za sebe dlouhou historii etnických konfliktů. Je zvláštní, že země v níž má náboženství míru, budhismus, tak zásadní zastoupení, se přesto již po desetiletí zmítá v bezmála občanské válce, která začala brzy poté, co tehdejší Barma získala na konci Druhé světové války nezávislost. Když se k vládě dostali budhističtí bámarové, etnické menšiny (čítající ovšem nezanedbatelných 40% obyvatelstva) se s tím odmítly smířit. Některé začaly bojovat o nezávislost, jiné požadují větší práva. I když se od té doby režim několikrát změnil, konflikt pokračuje dodnes a je někdy označován za jednu z nejstarších občanských válek. Dějištěm nepokojů je pět hlavních front: stát Kachin, Kayah, Kayin, Shan a Rakhine.

Rakhínský stát, v němž jsou Rohingové nejpočetnější menšinou, tvoříc až třetinu obyvatelstva (údaj před propuknutím nynější krize), je nejchudším regionem již tak velmi chudé země. Zatímco v Mynmaru žije na hranici chudoby 25% obyvatelstva, v Rakhínském státě je to ohromujících 78%. Sám o sobě však region skýtá potenciál, o který má zájem několik nadnárodních hráčů, obzvlášť pak Čína. Okolo jednoho z velkých měst regionu, Kyaukphyu, se vyskytují bohaté zásoby ropy a zemního plynu a Čína zde jako součást svého projektu “jeden pás, jedna cesta” hodlá postavit potrubí vedoucí do dalších zemí regionu, hlubinný přístav a k němu vedoucí železniční trať. Ačkoliv to zřejmě nemá přímou souvislost s právě probíhající krizí, Myanmarská vláda na uvolněných uzemích rychle plánuje další výstavbu a návrat uprchlíků do svých vesnic se tak čím dál víc stává jen zbožným přáním.

Dnes již se víc Rohingů nachází ve vyhnanství než ve své zemi a i když mnozí říkají, že by se vrátili, kdyby to bylo bezpečné, sami si musí uvědomovat, že právě ono kdyby hraje velmi podstatnou roli. Myanmar se nyní ztrácí v mracích na druhé straně řeky a to, co před nimi stojí, jsou obří tábory, jejichž svahy podobné bizardním pyramidám na ně vrhají svůj stín jako předtuchu budoucnosti, která je čeká. Tyto tábory se pro ně stanou novým domovem. Domovem pro Rohingy a výkřičníkem pro svět. Symbolem nové doby, v níž se opět budují Babylonské věže a v níž Exodus statisíců již není jen zapomenutým mýtem.

Reportáž byla publikována v časopisu Lidé a Země.

  • Facebook
  • Twitter
  • Google+
  • Evernote
  • Pinterest
  • LinkedIn
cs_CZČeština
en_USEnglish cs_CZČeština

Pin It on Pinterest

Share This